A tak odšedše Elifaz Temanský a Bildad Suchský a Zofar Naamatský, učinili, jakž jim byl přikázal Hospodin, a přijal Hospodin obličej Jobův. (Jb 42,9)
Přátelé Jobovi jsou pro nás příkladem lidí, kteří se uchýlili ke své vlastní cestě a filozofii. Jejich cesta však zavádí do slepé uličky, odvádí od Boha a končí Božími soudy. Pán Bůh obdařil člověka intelektem, vložil do něj schopnost rozsuzovat, rozhodovat, uvažovat i činit důležité závěry. Člověk je však v této věci odkázán stále na Boží pomoc, na světlo „s hůry“, na pravou Boží moudrost, která lidský rozum usměrňuje a vede jej k pravým závěrům. Toto dobře věděl král Šalomoun a dobře volil před tváří Boží to nejlepší - aby byl obdařen moudrostí od Hospodina. Víme, že to byla cesta pro mnohá požehnání v jeho životě. Kdo by neznal vřelé doporučení slov Písma (Př 3,5): „Doufej v Hospodina celým srdcem svým, na rozumnost pak svou nespoléhej“. Neposvěcená lidská „moudrost“ vede k negativismu, k popření Boží svrchované milosti, dokáže se postavit „nad“ Boha, kritizovat Boží vůli a Boží cestu. Je to cesta individualismu, cesta pýchy. Pán Bůh se rozpálil hněvem proti tak zvaným přátelům Joba, kteří Jobovi svými nemoudrými radami a neposvěcenými úvahami nemohli pomoci, jen uškodit. Pán Bůh jejich počínání označuje jako hřích, který musí být vyznán a opuštěn. A Job bude tím, kdo se bude za své přátele modlit. Vyprošujme si jeho moudrost, milujme jeho pravdu.
Jan Pospíšil (SŽ 1989)
