Ponižte se před oblíčejem Páně, a povýšíť vás. (Jk 4,10)
Už pouhá skutečnost nízkosti lidského myšlení by měla člověka přivádět k úměrnému ponižování vůči souhrnu kosmických tvůrčích sil i kdyby nevěřil v osobního Boha. Tyto tvůrčí síly totiž daly vznik slunci, zemi atd. Nestydí-li se člověk brát z toho, co v podstatě nevytvořil, totiž z plodů slunce a země a jíst, neměl by se ani stydět, že rovněž pro své myšlení bere potravu z velmi bohatého myšlení, které je uloženo v myšlenkově složitých jevech skutečnosti a v jejich zákonité souvislosti. Lidé se příliš oddali proudu povyšování, takže to neslouží k dobrým vztahům mezi nimi a je nutno, aby tu byl v činnosti opačný proud, totiž ponižování. Tím více se máme my věřící ponižovat před Pánem všeho tvorstva, protože povýšenost se stává ohavným znetvořením člověka v poměru nejen k Bohu (L 16,15), ale i k souhrnu mohutných vesmírných sil. Komu se nelíbí pokora, protože prý z lidí činí slabochy, bázlivce apod., ať říká ponížení místo pokora. K ponižování je právě naopak potřebí velké mravní síly a odvahy. Kdo tomu nevěří, ať zkusí vzepřít se proudu ješitného povyšování. Povýšenost není žádná ctnost a nevede k dokonalosti člověka. K povyšování sebe nad druhými není třeba odbornosti. Ale odbornosti neboli svatosti je třeba k tomu, chceme-li nalézt správnou proporci své pokory, aby to bylo úměrné dokonalosti, k níž se máme povznést. Jde přece o ponižování, které Bůh chce obrátit v naše povýšení. On nejlépe ví, kdy a jak.
Josef Hovorka (SŽ 1975)
