I poslal Hospodin anděla, kterýž vyhladil každého udatného i vývodu i kníže v vojště krále Assyrského, tak že se s hanbou velikou navrátil do země své. A když všel do chrámu boha svého, ti, kteříž vyšli z života jeho, zamordovali ho tam mečem. (2Pa 32,21)
Senacheribovo silné vojsko je poraženo zázračným způsobem. Anděl Hospodinův bojoval, tedy Bůh sám bojoval za svůj lid Izraelský. Chtěl změřit své síly s Hospodinem: „Kdo je Hospodin, že v něho doufáš?“ Teď poznal, kdo je Hospodin, když se vší svou výzbrojí i vojskem zůstal před branami Jeruzaléma poražen na hlavu. Sám pak král se uchýlil do chrámu svého boha, ale ani ten mu nebyl dostatečným asylem, byl zabit od svých vlastních synů. Tím pravým a bezpečným úkrytem není chrám, hrad, či opevněné město. Pro Izraele hradem vysokým byl Hospodin (Ž 46), hrad nedobytný. ON je tou nejbezpečnější skrýši všech dob a situací. Kdokoli hledal útočiště u Hospodina, vždy je tam našel, jeho brány nejsou nikdy zavřeny, ani ve dne, ani v noci; člověk nikdy nepřijde pozdě, či nevhod. Boží oko není unaveno, aby nemohlo vidět, ucho není obtíženo, aby nemohlo slyšet a jeho ruka není ukrácena, aby nemohla v pravý čas zasáhnout. Pro nás tím nejbezpečnějším místem úkrytu je Pán Ježíš Kristus, u něhož se smíme schovat před svody světa a Satana. A jeho oběť na Golgotě je též úkrytem před Božím hněvem a soudem. Jeho ospravedlnění se stalo naším ospravedlněním. A tak s M. Lutherem smíme zpívat: „Hrad přepevný jest Pán Bůh náš, zbroj výborná i síla.“
Vlastimil Pospíšil (SŽ 1968)
