Všech synů a bratří Chosových třinácte. Těm rozděleny jsou povinnosti, aby byli vrátnými po mužích předních, [držíce] stráž naproti bratřím svým při službě v domě Hospodinově. (1Pa 26,11b-12)
Ani zde se nebudeme zdržovat historickým pohledem, ale hned přejdeme k poměrům církve novozákonní. Ve sborech míváme funkci tzv. uvaděčů. Vykonávají-li ji s láskou a náležitým taktem, pak se plně osvědčuje. Nebezpečí však číhá i zde, neboť zejména při větších nebo slavnostnějších shromážděních se tato funkce stává zvykově mechanickou, takže jí pak chybí to hlavní; totiž opět - srdce. Jestliže však uváděč do své funkce vloží kus svého srdce, uplatňuje se velmi dobře i při sebemenším bratrském shromáždění. Nesmíme však zapomínat, že ještě větší a důležitější, nežli tito uváděči, jsou vrátní, na které se může vztahovat Kristovo podobenství o dobrém pastýři. (J 10,1-3) Je-li zde ovčinec podobenstvím sboru a dobrý pastýř podobenstvím samého poslání Ježíše Krista, kdo je tu pak podoben vrátnému? Zřejmě jsou to především kazatelé sboru. Jako vrátný ovčince otvírá dveře především pastýři ovcí, které jdou vždy až za pastýřem a za nim vstupují i do ovčince, tak mají kazatelé sboru otvírat vstup do sborového obecenství především Ježíši Kristu a jeho Duchu. Oni se především mají vyznat v tom, čemu není možno otevřít vstup do sborového života. Co se nesrovnává s Duchem Kristovým, tomu není možno otevřít přístup do sboru. Celý charakter sborového života má být určován faktem, že je to Kristus, kdo první vstupuje do ovčince svých sborů. I zde si kazatelé mohou a mají vychovat pomocníky pro službu vrátných.
Jozef Hovorka (SŽ 1968)
