Těm, kteří žijí v manželství, přikazuji – ne já, ale Pán – aby žena od muže neodcházela. (1K 7,10; ČEP)
Slovo o rozlučnosti křesťanského manželství nemá základ pouze v lidském mínění a názoru. Jde o víc — o svatou a dokonalou Boží vůli. Bůh chrání manželský svazek před zlehčením a svévolným narušením. Hlásí se k němu jako ke „svému svazku“, ke svému dílu a určení. Právě proto je tento svazek tak krásný, vzácný a trvalý! Spojení dvou lidí, muže a ženy, v jedno tělo je v souladu s Božím plánem a stvořitelským činem. Bůh staví vztah muže a ženy na základ, který je obdobou vztahu Boha k člověku a Krista k církvi (Iz 54,5; Ef 5,23-32). Muž opouští otce a matku a se svou ženou vytváří nové obecenství a jednotu. Tuto nerozlučitelnou jednotu manželství Pán Ježíš potvrzuje a vyhlašuje (Mt 19,6). I apoštol Pavel tlumočí ne svou radu, ale příkaz Páně „…aby žena od muže neodcházela; a muž ať ženu neopouští“ (v. 10-11). Je jen jeden činitel, který ruší manželský svazek zde na zemi, totiž smrt partnera. V tomto případě je také jednoznačně možné vstoupit do nového svazku manželského. Jsme-li dnes stále častěji svědky případů, že i tak zvaní věřící manželé se rozvádějí, můžeme s jistotou prohlásit: nejednají podle vůle Boží! Jen svévolné jednání může nahlodat a přivést k rozpadu svazek, který podle Boží vůle a řádu má být svazkem posvěceným a stálým, svazkem lásky a věrnosti.
Jan Pospíšil (SŽ 1986)
