Ostatním pravím já, a ne už Pán: Má-li někdo z bratří ženu nevěřící a ona je ochotna s ním zůstat, ať ji neopouští. (1K 7,12; ČEP)
Žijeme uprostřed světa porušeného hříchem, obklopeni lidmi, kteří jsou odcizeni Bohu. I my jsme k nim patřili. Toto vědomí nás vede vždy k pokoře, nikdy k pohrdání ostatními lidmi. Věřící lidé v Korintu byli na začátku nové cesty za Kristem. Radikální změny ve smyslu „novoty života“ však vyvolaly řadu otázek a praktických problémů. Co činit, když věří jen jeden z manželské dvojice? Nemá snad věřící strana opustit nevěřícího partnera? Nemají se snad věřící oddělovat od světa? Není takový svazek narušený ve své podstatě vnitřním
rozdělením manželů? A co děti? Mohou se zdárně vyvíjet v takové vnitřně rozpolcené rodině? - Ani dnes nám podobné otázky nejsou cizí. Všimněme si, že apoštol Pavel nechválí takovou rodinu, ani nepodceňuje vznikající problémy. Naopak předpokládá, že některá rodina takovýto otřes „nepřežije“ a rozpadne se. Avšak dává rady, jak problémy a krize nejlépe překonat, jak zachovat správný křesťanský postoj: Za prvé, věřící strana má prokázat snahu zachovat manželský svazek. Věřící člověk nesmí zavdat příčinu k rozpadu manželství
a rodiny. Kdo jiný by měl projevovat dobrou vůli, trpělivost, oddanou lásku? Za druhé, věřící smí být světlem své rodině a s vírou na modlitbách očekávat uvěření partnera. Za třetí, smí uchovat naději pro děti. Mnoho záleží na věřícím partnerovi, jak nám zde praví apoštol.
Jan Pospíšil (SŽ 1986)
