Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu. (Ž 104,34)
Všimli jsme si, že již v Ž 19,15 je naznačeno, že bohulibost našich slov úzce (zákonitě) souvisí s bohulibostí našeho myšlení? Čeho je plno naše myšlení, toho bývají plna i naše ústa, tj. taková je i naše řeč. Tuto zákonitost nezměníme. Chceme-li tedy, aby v naší svaté dokonalosti nechyběla bohulibá řeč, aby v souladu svatosti nevznikla bolestná mezera, tož se dejme skutečně povznést k bohulibému myšlení. Bohu se líbí všechno, co nás s ním spojuje: naše láska, naše víra, naše naděje atd. A bude se mu líbit i naše myšlení, bude-li tvořit soulad s myšlením jeho. Nemůžeme ani vystačit, ani se spokojit s lidským pramenem myšlení, z něhož vychází a pochází mnoho zla, jak to názorně naznačil Boží Syn (Mk 7,21-23). Boží myšlení převyšuje lidské myšlení, jako nebeská obloha nad námi převyšuje zemi. Jak vděčně bychom se měli radovat, že Bůh své myšlení neponechal v tajnosti, nýbrž je postupně zjevoval skrze své mluvčí, proroky Izraele, a nakonec je vrcholně zjevil skrze svého Syna Ježíše Krista. Člověk má tedy pádný důvod k tomu, aby opustil své bohaprázdné myšlení a dal se povznést až ke konečnému a vrcholnému myšlení Božímu (Iz 55,7-11; J 12,49; 15,15; 17,8; Žd 1,1-3). Boží myšlení rozradostňuje naše nitro. Hluboká vnitřní radost skutečně souvisí i s bohulibým myšlením. Kdo nebere biblické Slovo Boží s radostným úsměvem, není to s ním ještě zcela v pořádku.
Josef Hovorka (SŽ 1975)
