Doufejtež v Hospodina až na věky; nebo v Hospodinu, Hospodinu jest skála věčná. (Iz 26,4)
Izaiáš zachycuje v této kapitole vítěznou píseň osvobozeného Božího lidu. Je to ten samý lid, který v Babyloně odmítl zpívat Sionské písně, který na vrbí zavěšoval svoje hudební nástroje a dovedl jenom plakat? Ano, je to on, a přece to není on. Je to teď národ nový, osvobozený od babylonských otrockých pout, ale sproštěný také pout hřícha. Teď o něm platí: „Otevřete brány, ať vejde národ spravedlivý, ostříhající všeliké pravdy.“ Tento národ teď hledí do minulosti, uvažuje, proč ty těžké Boží soudy? Výsledek jeho uvažování je: Byl to můj hřích. Teď pokorně kloní hlavy a doznává: „Nebo i všecko cožkoli se dálo při nás, dělal jsi pro dobré naše.“ Pán Bůh nepřivírá očí k hříchu, trestá ho, ale jedná se Mu o to, aby svoje zbloudilé dítě přivedl ku pokání, k návratu, aby ho naučil poslouchat a důvěřovat. Kdo toto činí, má pevnou půdu pod nohama.
Jak jsme na tom my? Naučili jsme se už Pána Boha poslouchat a důvěřovat Mu? Izaiáš vybízí: „Doufejtež v Hospodina až na věky; nebo v Hospodinu, v Hospodinu jest skála věčná.“ „A byť mne i zabil, proč bych v Něho nedoufal?“ říká Job, ač už byl pouhou
lidskou troskou - a Pán Bůh ho nezklamal.
Vilém Pelikán (SŽ 1949)
