I umřel Job, stár jsa a pln dnů. (Jb 42,17)
Není nic krásnějšího, než plně spočinout v Boží náruči. V životě i ve smrti smíme okoušet blízkost Boží. Job prožíval požehnaný závěr života. Bylo mu dopřáno spatřit ještě i čtvrté pokolení svých potomků. Ale tím nejcennějším i ve stáří mu byla stálá Boží přítomnost a milost. Job věděl, že se jeho pozemská pouť jednou přiblíží k závěru. Věděl, že se jeho tělo jednou rozpadne v prach. Avšak víru ve svého Pána a Stvořitele Job neztratil ani v nejtěžších chvílích svého života. Tehdy právě vyznal slova živé naděje: „Já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.“ (Jb 19,25) Právě tehdy, když všechny hmotné hodnoty pro nás ztratí svoji cenu, když naše vlastní tělo nám vypoví službu, právě tehdy se chopíme ruky svého Mistra a Pána a nebudeme se bát... neboť Hospodin, náš dobrý Pastýř bude s námi! V této radostné jistotě víry a v plném spočinutí v náruči Boží je vpravdě krásný a požehnaný závěr života. Život věřícího člověka je přece korunován štastným přechodem „Jordánu“ - a za ním se otevírají brány nového města a nové země. Job zemřel „stár a sytý dnů“. Zachoval víru, vybojoval vítězství nad Satanem. Pán Bůh mu mohl otevřít štědře svou dlaň s mnohým požehnáním. Takový plný život nám Pán Bůh připravil v Pánu Ježíši. Přijměme jej!
Jan Pospíšil (SŽ 1989)
