Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Žd 11,6)
V přečteném oddíle je řeč o Abelovi, Henochovi, Noém, Abrahamovi, Sáře, Izákovi, Jákobovi a Josefovi. Ti všichni v Pána Boha věřili a důvěřovali mu.
Na Boží pokyn Noé stavěl koráb, ačkoli nebyl předpoklad, že by v místech, kde žil, mohla někdy být velká voda. Na Boží pokyn Abraham opustil své bydliště i své blízké a šel, ačkoli nevěděl kam. V zemi Kenaánské potom Abraham, Izák i Jákob po celou dobu žili pokorně jako cizinci, ačkoli Pán Bůh slíbil, že jim a jejich potomkům tuto zemi dá do dědictví.
Nejobdivuhodnější víru osvědčil Abraham, když byl ochoten na Boží příkaz obětovat svého syna Izáka. Pán Bůh mu slíbil: „Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.“ (v. 18) Abraham mu důvěřoval, že to zařídí. „Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé.“ (v.19a)
Zkusme si v mysli vzpomenout, jak plníme Boží vůli v případech, kdy naše uposlechnutí vyžaduje důvěru. Když od nás Pán Bůh žádá věc, u které není jisté, že to bude v pohodě – poslechneme? Hledáme, podobně jako Abraham, jedno z možných zdůvodnění proveditelnosti Božího vedení a možný dobrý účel té věci, nebo hledáme výmluvy proč „nemůžeme“ poslechnout?
Jak to s námi vypadá v obdobích zkoušek? Důvěřujeme Pánu Bohu, že nás jimi bezpečně provede?
Mlada Stehlíková (Vikýřovice)
