A když se oni modlili, zatřáslo se to místo, na kterémž byli shromážděni, a naplněni jsou všickni Duchem svatým, a mluvili slovo Boží směle a svobodně. (Sk 4,31)
Židovští vůdcové se octli v nesnadném postavení. Na učednících, které si povolali před svůj soud, viděli, že jsou to obyčejní, neučení lidé. Ale vyzařovala z nich zvláštní síla, kterou nemohli popřít. Její zdroj vystihli sami: „poznali, že s Ježíšem bývali“. Nemohli popřít ani skutek, který Petr a Jan vykonali. Jejich slovům by snad mohli oponovat a pokusit se je vyvrátit. Ale království Boží nezáleží v řeči, nýbrž v moci. Kázání a svědectví jsou bezesporu důležité prostředky šíření Božího království: jestliže však se stanou pouhým povídáním, vykládáním různých názorů, pak nejsou ničím. Musí je doprovázet moc života, svědectví života, život sám. Toto jsou znaky pravého náboženství a pravé víry: něco se děje s lidmi a pro lidi. Tyto znaky nelze nevidět, popřít a vyvrátit. Židovská rada se mohla pokusit už jenom o jedno: zakázat apoštolům mluvit o Ježíši Kristu a učit v Jeho jménu. Ale stejně by mohli přikázat mořským vlnám, aby ležely bez hnutí: „Nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ Srdce plné vděčnosti za spasení, nutící k vyznání, je prvním předpokladem dobrého kázání a svědectví. Propuštění učedníci pak v kruhu svých bratří znovu Boha chválili a prosili ne o vysvobození, ne o úkryt, v němž by mohli přečkati dobu nepřátelství, ale o sílu a zmocnění ku svědectví a ku smělému zvěstování Slova. To je směr, který ukázali i nám.
Stanislav Švec (SŽ 1968)
