Mast a kadění obveseluje srdce; tak sladkost přítele víc než rada vlastní. (Př 27,9)
Mezi hodnoty, kterých si každý člověk váží, patří rozhodně dobrý přítel. Nebo také přátelé. Jak vzniká přátelství? Společným zájmem, sympatií, porozuměním. Vzniká vzájemná přitažlivost, jeden druhému „padne do oka“, případně do srdce. Délka přátelství bývá různá. Někdy trvá jenom krátce, jindy je zpečetěno na celý život. Když má dobré přátelství vydržet, musí být upřímné, nezištné, nesobecké. Často máme dobrou představu, jak by měl vypadat můj přítel, případně přátelé, ale jak ji sami splňujeme? Umím být i já dobrým přítelem? Je na mne spolehnutí? Z přečteného oddílu Písma nám vyplývá hned několik vzácných rad a ponaučení. Přátelství může být sladké, to znamená příjemné, milé. Když ale je něco přeslazené, získává to pachuť, a to už není dobré. Přítel se dostane do těžké, někdy opravdu nezáviděníhodné situace. Své přátele v nebezpečí, nouzi, nebo pohanění neopouštíme. Zůstáváme, i když ostatní odešli. V paměti mi utkvěla zmínka o jednom muži, který byl dost vyhraněný, až nepřístupný. Bylo o něm napsáno již po jeho smrti, že byl vděčný za přátelství. O jednom sboru jsem slyšel zajímavou verzi: prý tam není plnost lásky, ale přátelství. Tak rozhodně je to lepší než nesváry nebo hádky. Jenomže, stačí v prostředí Boží rodiny jenom přátelství? Bylo by málo přestat jenom na něm. Je potřebí Boží lásky rozlité v srdcích.
Jiří Šperl (SŽ 1986)
