Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba víc poslouchat než lidi.“ (SK 5,29; ČEP)
Poslušnost Pánu Bohu je podmíněna především niterným odhodláním a vzdáním se sama sebe. Jinak je to jen neustálý pokus a zápas bez trvalého vítězství. Je to však veliká věc, umožňující nám rozvinuti lidské osobnosti do rysu Božího charakteru. Věřit znamená v podstatě poslouchat Ježíše Krista jako Pána a následovat ho jako jedinou cestu k Bohu. Pánu Bohu se nelibí žádná oběť bez poslušnosti: „Poslouchati jest lépe než obětovati.” Víra a poslušnost jsou jako rub a líc téže mince. Zmíněný postoj apoštolů nebyl vzpourou, nýbrž rozpoznáním pravé autority, na kterou je spolehnutí. Osvědčilo se slovo: „Když Bůh je s námi, kdo proti nám?“ Apoštolové měli také možnost kompromisu. Mohli se rozhodnout tak, aby to bylo na obě strany dobré, mohli zvolit cestu nejmenšího odporu. Skončilo by to však jako v mnoha jiných případech: opuštěním ode všech. Bylo to totiž podruhé, kdy Pavel mluvil za ostatní: „Je správné před Bohem, abychom poslouchali vás a ne jeho?” Ten, kdo nemá v této otázce jasno, si ještě nepřipustil trojí otázku Ježíšovu Petrovi: „Miluješ mne více než tito?” Poslušnost z lásky k Pánu, toť síla, která čelí a odolává všemu. Nakonec pak zvítězí. „Nestrachujme se těch, kteří tělo zabíjejí, a potom nemají, co by více učinili.“ (Lk 12,4)
Karel Ira (SŽ 1985)
