A řekl David Šalomounovi: Synu můj, uložil jsem byl v srdci svém vystavěti dům jménu Hospodina Boha svého. (1Par 22,7)
S obsahem SZ se seznamujeme hlavně dvojím způsobem. 1. pohledem historickým poznáváme, proč, jak a co se kdy stalo ve starém Izraeli, a 2. pohledem duchovním si uvědomujeme, jaký význam takové poznatky mají pro dnešního křesťana. K tomuto druhému pohledu nás NZ přímo i nepřímo vyzývá. (J 5,39; 2Tm 3,15; Žd 8,5-13) Stará Boží smlouva s Izraelem se stala podobenstvím pro smlouvu novou, zjednanou dílem a smrtí Ježíše Krista. Symbolem staré smlouvy se stala tzv. truhla úmluvy a v ní uložené desky Zákona se všemi svitky prováděcích zákonných ustanovení; čili: viditelné předměty sloužily k naznačení skutečností neviditelných, jako je neviditelné rozhodnutí lidského srdce (nitra) sloužit v dobrovolné lásce, poslušnosti a věrnosti neviditelným Silám kosmu, které nazýváme Věčným Bohem. Truhla úmluvy měla své místo v prostém stanu. Byl to izraelský král David, jenž si uvědomil, že v takové prosté svatyni nemůže déle zůstat. Proto řekl mluvčímu Izraele, proroku Nátanovi: „Hle, já si bydlím v cedrovém domě, zatímco Truhla úmluvy Boží přebývá mezi čalouny.“ Nátan pochopil, oč králi jde, a proto mu tlumočil, že vůle Věčného nikdy nepožadovala, aby mu někdo postavil cedrový dům; ale že když už došlo k takovému rozhodnutí u samého krále, nebude to on David, potřísněný krví válečných obětí, kdo tento chrám postaví, nýbrž jeho syn, který se stane králem míru.
Jozef Hovorka (SŽ 1968)
