Tedy vzdělal Jozue oltář Hospodinu Bohu Izraelskému na hoře Hébal. (Joz 8,30)
V první části kapitoly čteme, že tak jako kdysi Jericho, je i Hai zkaženo. Veliké vítězství, veliký zdar. Kdo je jeho strůjcem? Konečný zdar i v nejpromyšlenějším počínání přichází shůry. Ne k pýše, nýbrž k vděčnosti je zavázán lid Boží svým zdarem v zemi zaslíbené. Jozue si je toho vědom. Jen co se Izrael pevněji uchytil za Jordánem, shromažďuje jej k bohoslužbám a obnovení smlouvy. Podle odkazu Mojžíšova zbuduje nejprve oltář na hoře Hébal a koná první oběti. Oběti zápalné, v nichž je Hospodinu obětováno beze zbytku vše - na znamení, že lid Boží není sám svůj, že patří cele Bohu. A oběti pokojné, jedinou oběť, při níž i obětující lid jedl - aby bylo zpřítomněno a zpečetěno obecenství mezi Hospodinem a Izraelem. Aby pak bylo jasno, že nejde jen o obecenství obřadní, že jde o sám svazek života, je slavnostně obnovena Boží smlouva s Izraelem. Po obou stranách truhly smlouvy se slavnostně shromažďuje všechen Boží lid, muži, ženy, děti, rodilí Izraelci i příchozí. A z úst Jozuových k němu znovu zaznívá hlas Božího zákona. Slova potěšení, napomenutí i výstrahy. Jaká slavná chvíle! Jaká naděje do budoucna! Blahoslavený lid, který se takto vystavuje Božímu zákonu. Blahoslavený tam, kde v poslušnosti Božího „ano“ a Božího „ne“ věrně setrvá. Blahoslavení jsou všichni, kteří slyší slovo Boží a ostříhají je. Neodejde kniha zákona tohoto od úst tvých... (Joz 1,8)
Rudolf Petr (SŽ 1982)
