Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. (J 1,12)
První kapitola pokračuje svědectvím o těch, kteří Krista přijali, uvěřili v něho a jsou spaseni jeho milostí. Přestože jsme teprve v polovině první kapitoly, zdá se, že tento důraz a toto svědectví je pro Jana tím základním, o čem chce vyprávět. Ano, Kristův život na této zemi byl důležitý, ale tím nejdůležitějším svědectvím o jeho životě jsou ti, kteří se rozhodli na sebe vzít jeho smrt a žít tak nový život následování.
Těm dal moc stát se Božími dětmi. Bylo to něco neuvěřitelného, pro mnohé až zarážejícího. Každý, kdo vyznal Krista, se mohl stát přímým Božím dítětem a znovu se narodit (v. 13). O této zkušenosti Jan vypráví jazykem, který byl pro tehdejší dobu srozumitelný. V Kristu se totiž formuje základ nového lidského společenství. Život, který má smysl, který pokračuje i poté, co naše pozemská pouť končí a který vede ke společenství s Bohem Otcem. Je to společenství, ve kterém nikdo není sám, nikdo není opuštěn.
Taková byla i konkrétní zkušenost mladé obce věřících. Takové bylo autentické svědectví jejich životů, na které se dalo spolehnout. Na těchto vyznáních (často zaplacených životem) se staví základy církve, které přetrvaly dodnes.
Sláva jednorozeného Syna se tak dále předává do církve, jeho Těla. Předává se jedinečný vztah, který má jednorozený Syn ke svému Otci. Slovo, které stvořilo svět, se stalo tělem. A to stejné Slovo přebývalo mezi námi a stalo se pak církví – pokračováním Božího sklonění se k člověku. Na svět přišlo stejně mocné Slovo, na jehož základně vznikl svět. A skrze svého bratra a skrze svoji sestru s ním mohu být ve spojení.
Díky víře v Tebe, Pane, se můžeme nazývat Božími dětmi. Prosíme za to, abychom si byli vědomi hloubky tohoto vztahu a dokázali žít tak, abychom svými životy byli svědky o tvé úžasné a hluboké lásce k člověku. Amen.
Jan Jackanič (tajemník Výkonného výboru BJB)
