Oněch dvanáct kamenů, které vzali z Jordánu, postavil Jozue v Gilgálu. Řekl Izraelcům: „Až se v budoucnu budou vaši synové vyptávat svých otců: ‚Co je to za kameny?‘, seznamte své syny s tímto: Izrael přešel tento Jordán po suchu.“ (Joz 4,20-22)
Tato kapitola začíná slovy: I stalo se… Izraelský národ má na cestě do zaslíbené země za sebou další z velkých Božích zázraků. Další důkaz Božího vedení, jeho starostlivosti a splnění dalšího zaslíbení. Byla to zcela určitě velká zkušenost všech, kteří mohli projít přes uklidněný Jordán. Víme, že každá řeka je stále v pohybu, je v ní silný strhující proud. Bývá nebezpečné do ní vstupovat. Přesto se izraelský národ bez újmy a ztráty na životech dostal na druhý břeh. Jak je to možné? Protože „u Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37).
Také čteme, že Bůh dává Jozuovi příkaz, aby vybral dvanáct mužů, kteří na svých ramenou vynesou z Jordánu kameny. Je to proto, aby tento zázrak neupadl v zapomnění u jejich dětí. Možná si říkáme: „To přece není možné, aby se na takový zázrak zapomnělo?!“ Je to možné! A Bůh to ví. Proto dal tento příkaz a ten platí i dnes pro nás.
Kde jsou naše „kameny“ svědčící o Božích zázracích v našem životě? Připomínáme si je? Vědí o nich naše děti? Vědí o tom, co pro nás kdy Bůh udělal? Z jakých hříchů nás vysvobodil? V čem nám pomohl? Nemusí to být jen dávná minulost. Vždyť Kristus žije v nás a dělá zázraky i v dnešní době v mém i tvém životě. Vidíme je? Říkáme o nich našim dětem? Nebo zkušenosti všedních dní považujeme za malé a nevýznamné? Když je však neuvidíme my, těžko je uvidí naše děti. Mluvme o nich, protože jinak si vezme slovo nepřítel. Amen.
Pavlína Pospíšilová (Aš, Odbor sester)
