Andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd: „Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem. (Zj 3, 1–2)
Sardský sbor „má jméno“. Je sice mezi křesťany známý a má dobrou pověst. Jeho realita je zcela opačná. Jde o vnitřně mrtvý sbor. To, co zůstává, je na vymření. Sbor v Sardách se ocitl ve stejném stavu jako město Sardy, které také žilo z dřívější slávy a věhlasu, které však už nyní neexistují. Křesťané v tom městě zpočátku také žili věrně a opravdově svou víru a následovali Ježíše, ale něco zabránilo jejich dalšímu růstu. I nadále se jim dostává uznání mezi lidmi, ale před Bohem to nestačí. Cesta k obnově, nápravě je: činit pokání, připomínat si Kristovo slovo a řídit se jím v životě. Pokud se sbor duchovně neprobudí, přijde Pán Ježíš nečekaně, jako zloděj v noci, a vezme i to, co zbývá. Je však ještě naděje. V sardském sboru jsou lidé, kteří chodí s Bohem, jsou věrní učedníci Ježíše Krista a jsou duchovně živí. Oni mohou skrze Ducha svatého ještě něco se sborem udělat.
Je ale smutným faktem, že i v naší zemi mnohé sbory a misijní stanice skončily nebo umírají, protože se uzavřely do sebe, vnitřně se přestaly obnovovat skrze nově obrácené a ztratily schopnost i sílu oslovovat své okolí evangeliem. Příčin je spousta. Například sociologové mluví o velkém odlivu mladých lidí z vesnic a malých měst do velkoměst, a tak mnoho sborů ztrácí budoucí generaci. Mnohá společenství se zhroutila díky vnitřním sporům a konfliktům nebo selhání vedoucích.
Případ sardského sboru je trochu jiný. Stále žije v iluzi, že se nic zvláštního neděje. Žije minulostí a ne přítomností. Je vnitřně mrtvý a vzdálený od Boha. Toto nebezpečí se týká nás všech, jak jednotlivců, tak společenství. I když navenek vypadá vše dobře, neznamená to ještě, že nejsme uvnitř vyprahlí a prázdní. Bohu ale stačí několik věrných, aby obnovil, co je na vymření. Probuďme se tedy a posilněme to, co zůstává.
Michal Petratur (Vikýřovice)
