Toho pak množství věřících bylo jedno srdce a jedna duše. Aniž kdo co z těch věcí, kteréž měl, svým vlastním býti pravil, ale měli všecky věci obecné. (Sk 4,32)
Oba oddíly dosvědčují, že křesťanství není jenom jakýmsi novým učením, vysvětlujícím tajemství lidského života. Je to především nový způsob života, nový způsob vztahů mezi lidmi a Bohem i mezi lidmi navzájem. O křesťanech se hovořilo jako o „lidech cesty“. Byli především mezi sebou jednotní. Nevyskytovaly se mezi nimi žádné sociální nadřazenosti, žádné intelektuální snobství, nikomu nebyla dávána přednost. Žili spolu, pevně svázáni pouty lásky, pouty Ducha svatého. Víra v Pána Ježíše Krista a Církev nebyla pro ně jakýmsi hradem, pevností, v níž by mohli a směli skrýt klid svých osobních soukromých životů bez ohledu na potřeby jiných. Církev byla a je společenstvím lidí, kteří své životy zasvětili službě druhým. Ne nadarmo se v druhém oddíle zdůrazňuje vztah mezi svědectvím apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a životem sboru. Je tak vyjádřeno přesvědčení, že církev a každý jednotlivý sbor je důkazem, demonstrací toho vzkříšení. Ve sboru působí nové síly k přetváření sobeckých jednotlivců v sebeobětující se údy společenství. Takové změny musí být patrny při všech věřících a každý sbor musí být oblastí, kde dochází k případům duchovních vzkříšení z mrtvých. Zdroj této síly je tentýž dnes, jako byl tehdy. Je jím Pán Ježíš Kristus, živý a navěky přítomný, a Duch svatý. Kde Kristus žije ve svých vyznavačích a Duch svatý pracuje, tam je vpravdě živá Církev a živá víra. Platí toto o Tobě a o Tvém sboru?
Stanislav Švec (SŽ 1968)
