Nejmilejší, prosímť vás, abyste jakožto příchozí a pohostinní zdržovali se od tělesných žádostí, kteréž rytěřují proti duši. (1Pt 2,11)
Petr nám připomíná, že jsme na této zemi „hosté“ a „příchozí“. To znamená, že náš konečný cíl není na této zemi. Nespočívá v prchavém štěstí, které nám připravuje naše tělo, ani ve cti, kterou nám mohou prokázat lidé, ani v moci a slávě, kterou bychom moh1i získat. Proto řadíme duchovní statky (hodnoty), nad tělesné žádosti, které nás nesmí ovládat. Nemluví se zde o tom, že by naše tělesné žádosti ochromily myšlení, rozvrátily vůli a zničili víru náboženskou, ale především se ukazuje, že nás žádost těla připravuje o věčný život. Hřešíme totiž, chodíme-li podle žádostí těla. Stále je třeba zápasit a přemáhat tělesné, tj. přízemní, hrubé, živočišné, sobecké. Nejde jen o vášně, pudy, žádosti očí a těla, ale také o nepoznaný hřích „pýchy života“, který i v krásném rouše zbožnosti brání v poslušnosti, poddanosti, skromnosti a pokoře. Tyto ctnosti náleží k charakteru „nového člověka v Kristu“. Musíme být dobrými svědky Božími, aby byla zacpána ústa rouhačů. V Kristu jsme dosáhli dokonalé
svobody, ale to neznamená; že bychom této svobody mohli zneužít k zakrytí svých slabostí. Křesťan by neměl nikdy trpět vlastní vinou. Dnešní úsek Písma ukazuje správný směr života a dává nám Pána Ježíše za příklad. Bez Krista jsme jako ovce bez pastýře. On je ten pravý pastýř a „dohližitel“ (biskup) nad našimi dušemi. On nám skrze svého Ducha dává všecko, co
nás s Bohem i lidmi spojuje a posvěcuje.
Ervín Kubalík (SŽ 1968)
