Také přijde-li cizinec, který není z Izraele, tvého lidu, ze vzdálené země kvůli tvému velikému jménu, tvé mocné ruce a tvé vztažené paži, přijdou-li a budou se modlit obrácení k tomuto domu, vyslyš z nebes, ze sídla, kde přebýváš, a učiň vše, oč k tobě ten cizinec bude volat, aby poznaly tvé jméno všechny národy země a bály se tě jako Izrael, tvůj lid, aby poznaly, že se tento dům, který jsem vybudoval, nazývá tvým jménem. (2Pa 6,32-33)
David toužil postavit dům pro Hospodina a Šalomoun – jeho syn – to udělal, postavil chrám. S bázní a pokorou si však Šalomoun uvědomuje, že Boha není možné uzavřít do chrámu. Prosí ho tedy, aby vyslyšel každého, kdo do tohoto domu vstoupí, ať je to Izraelec či cizinec, aby to bylo místo, kde Bůh prosby vyslyší.
V našich městech jsou také vybudovány chrámy, kostely a modlitebny. Lidé je dnes možná berou spíše jako historické skvosty, které je dobré opravovat a udržovat jejich fasádu. My jako křesťané toužíme, aby Bůh byl v centru našich životů, v našich rodinách, v našich domech. Když čtu dnešní text, uvědomuji si, že i já jsem byl dříve cizincem, který slyšel o velikém Bohu, o tom, co dělal v životech lidí a jak je chránil svou rukou… a právě tito lidé postavili chrámy uprostřed svých měst, aby se tam mohli scházet a volat společně k Bohu. Nyní už nejsem cizincem, protože jsem byl Bohem vyslyšen, stal jsem se Božím dítětem (Jan 1,12).
Naše malé společenství věřících také nedávno postavilo sborový dům uprostřed obce a nazvali jsme ho Oázou. Moc bych si přál, aby centrem v naší obci byl Bůh. Na mapách naši církevní budovu označují symbolem modlícího se člověka – kéž i sem mohou cizinci přicházet s prosbou k Bohu. Chci společně s Šalomounem volat k Hospodinu, aby každý chrám, který vybudovali následovníci našeho Boha, byl místem, kde Bůh vyslýchá prosby a celá vesnice či města tak mohla vidět, jaký je Bůh. Aby všichni poznali, že jedná, že nemlčí.
Luko Kuc (Brniště)
