Aj, jak dobré a jak utěšené, když bratři v jednomyslnosti přebývají ... (Ž 133)
V oddíle, který jsme četli, se dovídáme, že všichni zástupci dvanáctera pokolení byli „srdce jednoho“ přišli s „upřímným úmyslem“, neměli nedostatku, protože každý přispíval svým majetkem k obecnému blahu při korunovaci Davida za krále. Nic nebylo nuceného, vše plynulo z radosti nad jednomyslností. Všimněme si zde dvou skutečností. Předně, že všechno to množství lidí přicházelo s upřímným úmyslem a s jednomyslným rozhodnutím ustanovit Davida za krále. Co způsobilo tuto jednomyslnost? Byla to jistě ta skutečnost, že lid viděl, jak „David čím dále, tím více prospíval a rostl; nebo Hospodin zástupů byl s ním.“ (11,9) Proto všechny kmeny uznaly, že David jest tím, kterého Hospodin vyvolil za pastýře a krále celého Izraele.
A to druhé: tam, kde lid Boží přebývá v jednomyslnosti, je také pravá radost a hojnost. „Nebo radost byla v lidu izraelském.“ (40) V Boží přítomnosti dochází působením Ducha svatého k jednomyslnosti, která se projevuje radostí a ochotou k dobrovolné oběti. Skutky 4,32 mluví o jednom srdci a jedné duši. Zde jde o přijetí nebeského krále — Ježíše Krista — do srdce pod vlivem Ducha sv. Všude tam, kde je Ježíš Kristus přijat za svrchovaného Krále, dochází k tomu, co je „dobré a utěšené“ — k pravé jednomyslnosti a plné radosti.
Rudolf Petr (SŽ 1968)
