I kdyby fíkovník nerozkvetl a na révě nebyla úroda, selhal výnos olivy a pole nevydala potravu, z ohrady zmizel brav a ve stájích nebyl skot, já se budu radovat v Hospodinu, budu jásat v Bohu, který mě zachraňuje. (Abk 3,17-18)
V závěru Abakukovy modlitby jsou slova, která jsou nadějí a vyznáním. Slova, která přinášejí zdroj radosti za jakýchkoli okolností. Jsou vyjádřením hluboké důvěry v Boha navzdory okolnostem, které se zdají být temné a nejisté.
Abakuk říká: „Ale já se budu radovat v Hospodinu, já se budu veselit v Bohu své spásy. Panovník Hospodin je má síla.“ Tento postoj je pro nás velmi důležitý. Důvěra v Boha navzdory okolnostem je základem víry, která se nespoléhá na viditelné okolnosti, ale na neviditelného Boha. Věříme, že osobní víra a důvěra v Boží plány jsou pro náš život klíčové. Je tomu tak?
Když se začal text této modlitby zpívat v rámci chval u nás ve sboru, musel jsem si opakovaně klást otázku, zda bych dokázal s jásotem oslavovat Hospodina a jásat k chvále Boha i tehdy, kdyby pole nevydala pokrm? Kdyby nebylo z čeho péct chleba, z ohrad by zmizel brav i dobytek a nebylo by z čeho uvařit? Dokázal jsem si už dříve představit život bez plodů vinné révy a bez oliv, které pro mě byly jen doplňkem stravy stejně jako olej z oliv a fíky. Pro Izraelce ovšem toto všechno byly základní, naprosto nezbytné potraviny. Dokázal bych tedy chválit Boha, i kdybych neměl ani základní potraviny?
V současném světě plném nejistot a problémů nás tato kapitola učí, že naše naděje a radost by měly být zakořeněny jen a jen v Bohu. Abakukova víra, která se raduje v Bohu navzdory strachu a těžkostem, je příkladem pro každého věřícího.
Petr Málek (Šumperk)
