Takto praví Senacherib král Assyrský: V čem vy doufáte, že zůstáváte v ohradě v Jeruzalémě? Nevíte-liž, co jsem učinil já i otcové moji všechněm národům zemí? Zdaliž jak mohli bohové národů a zemí vytrhnouti země své z ruky mé? (2Pa 32,10a13)
Senacherib má odvahu bojovat proti Izraeli ze dvou příčin: zaprvé se odvolává na tradiční vítězství své i svých předků a zadruhé, nepoznal Hospodina a jeho moc, Boha, kterému Izrael učinil slib. Mýlil se, když se domníval, že Bůh Izraelský je podobný bohům těch národů, které si podmanil. Senacherib se snad poprvé setkal s Bohem všech bohů a s Pánem všech pánů. Pustil se do dobývání Božího města a Božího lidu. Byl to boj nerovnoměrný, boj, kde nevítězí udatní bojovníci, množství vojáků, síla zbraní a dobrá strategie, nýbrž vítězí věrní Boží. Senacherib se rouhal a vysmíval Bohu Izraelskému – a tu je začátek jeho prohry. Bůh nestrpí, aby se mu člověk posmíval a rouhal. Je to veliká odvaha lidí, když se posmívají Bohu, ale odvaha, která je výplodem vzpupnosti a pýchy; odvaha, která má za následek prohru a smrt. Co dělal král Ezechiáš, když se dozvěděl o tom nebezpečí ze strany asyrských? Modlil se s prorokem Izaiášem, synem Amose. V modlitbě je úkryt před Senacheribem, a i dnes nejbezpečnější úkryt i před atomovou bombou. Je škoda, že mnozí o tom bezpečném úkrytu v čas boje i míru nevědí!
Vlastimil Pospíšil (SŽ 1968)
