Ale Rút jí odvětila: „Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh bude mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.“ (Rt 1,16-17)
Dnešní text začíná pláčem dvou švagrových. Dvě pokrevně nepříbuzné ženy pláčí ve chvíli, kdy je jejich tchyně žádá, aby s ní nechodily do země, která je pro ně cizí. Vybízí je, aby se vrátily domů a založily si nové rodiny. Jsou to mladé bezdětné vdovy. Pláčou při představě, že by se jejich životní cesty měly rozdělit. Orpa se nakonec s těžkým srdcem rozhodla, že se vrátí do své země. Rút se ale ke své tchyni přimkla. Noemi jí znovu nabádá, aby se vrátila se svojí švagrovou zpátky, dokonce aby se vrátila ke svým bohům. S ní ji bude čekat cizí země, neznámí lidé, nejistota. Rút jí ale řekne: „Nenaléhej na mě, abych tě opustila!“ Je pevně rozhodnutá jít s ní kamkoli. Dokonce chce umřít tam, kde zemře ona. Jsou to silná slova plná odhodlání. Ale to nejdůležitější je, že chce přijmout Boha, ve kterého věří Noemi, doslova říká: „Tvůj Bůh bude mým Bohem.“ (v. 16)
Co nám chce Duch svatý skrze dnešní slovo říct? Noemi za sebou měla velmi těžké období. Ztratila svého manžela a poté oba syny. Rozhodla se vrátit zpět do své země. Snachy chtějí jít s ní. To svědčí o láskyplných vztazích v její rodině. V tuto chvíli jsou to vlastně tři cizí ženy, ale přesto se mají moc rády. Nechtějí se rozejít, i když je k sobě navzájem už nic nepoutá. Věřím, že to byla nejprve láska Noemi k Orpě a Rút a skutečnost, že je plně přijala do své rodiny. Svým vztahem k nim jim Noemi předávala svou víru v Boha ve všedním životě. Rút potom na základě jejího životního příkladu chtěla poznat „jejího“ Boha.
Jaká je naše víra pro naše okolí? Je přitažlivá? Vzbuzuje u lidí, se kterými žijeme, pracujeme, přátelíme se nebo je jen pravidelně potkáváme, touhu mít ji také? Kéž žijeme živou víru každý den. Vždyť náš Bůh je živý!
Pavlína Pospíšilová (Aš)
