„Dej mi tedy moudrost a umění, abych dovedl před tímto lidem vycházet a vcházet. Vždyť kdo by mohl soudit tento tvůj lid, jenž je tak četný?“ (2Pa 1,10)
Celý rozhovor mezi Šalomounem a Bohem probíhá ve snu. Z toho je zřejmé, že Šalomounovo přání není náhodné ani povrchní, ale je to přání hluboké, až do podvědomí zasazená touha správně a moudře vést izraelský národ. Šalomoun si vzal k srdci rady svého otce Davida (Přísloví 4. kapitola). David se důležitým věcem učil jako samouk – jaké by mělo být moudré, rozumné a spravedlivé vedení společnosti. Svému synu Šalomounovi zajistil to nejlepší vzdělání a učil ho životní moudrosti.
Šalomoun si otcovu radu zapsal hluboko do svého srdce. Když k němu potom přichází Hospodin, jeho přání vychází z upřímného srdce. Šalomoun říká: „Úkol, který jsi mi svěřil, Hospodine, chci vykonávat, jak jen to nejlépe jde. Bez tvé pomoci to nezvládnu.“ Tento postoj srdce by měl být i naším postojem. Tam, kam jsi mne Hospodine postavil, do jaké role a na jaké místo, tam chci stát a své poslání vykonávat co nejlépe. Ve škole budu dobrým žákem, v práci budu dobrým zaměstnancem, dobrým podnikatelem.
Biblický obrat „vycházet a vcházet“ vyjadřuje schopnost správně reagovat na změnu situace. Vést svůj lid v době války, ale i v době míru. Vést správně lid, skupinku, mládež, sbor, k tomu je třeba skutečné moudrosti od Boha.
Na tom místě, kde jsme, bychom o tuto moudrost měli usilovat. Pán Ježíš nám dal jasné zaslíbení: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu“ (J 10,9). Radujme se a děkujme živému Bohu, že máme možnost kdykoli k němu přicházet na modlitbách a potom, posíleni ve víře, můžeme vyjít ke svým povinnostem. Skrze Ježíše Krista máme plný přístup k živému Bohu, Otci, který nás nikdy nenechá a neopustí, je věrný a stálý. Milosrdný a milující Bůh. Prosme, aby nás Bůh použil ke své slávě tam, kde jsme!
Štefan Halža (Brniště)
