Šimon Petr vytasil meč, který měl u sebe, zasáhl jednoho veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ten sluha se jmenoval Malchos. Ježíš řekl Petrovi: „Schovej ten meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?“ (J 18,10-11; ČEP)
Násilí nepatřilo ani v sebeobraně do Ježíšova arsenálu. Proto to bylo vždycky zlé, když se k němu uchylovali ti, kteří se hlásili k jeho jménu. V té chvíli dal Pán i tomu nejhorlivějšímu ze
svých učedníků lekci o svém poslání, jež právě naplňoval. Vyjádřil to obrazem kalicha, který mu podával jeho Otec, aby jej vypil. Evangelista ještě připomíná chvíli, kdy nejvyšší kněz promluvil prorocky: „Jest nám užitečné, aby jeden člověk umřel za lid, a ne, aby všecken tento národ zahynul.“ (J 11,50). Toto výstižné slovo řekl Kaifáš, který byl nejvyšším knězem toho léta, ale Ježíše zavedli k jeho tchánu Annášovi, který zřejmě celý proces s Ježíšem ze zákulisí řídil. Svou inscenací Ježíšova procesu nevědomky pomáhal uskutečnění Božího plánu spasení - záchrany hříšníka. Je až s podivem, jak tito nejvyšší představitelé Židů zůstali zaslepeni pro všechna proroctví, jež hovořila o utrpení a smrti Vykupitele - Mesiáše. Jen tak se mohla naplnit.
Annáš byl jedním z nejbohatších lidí v Izraeli. Patřil mu obchodní monopol v chrámě, prodejem obětních zvířat počínaje a machinacemi s výměnou peněz chrámové daně konče. Při vyčištění chrámu se ho Ježíš velmi tvrdě dotkl právě v tom nejcitlivějším místě mamonáře. Ježíš vždy vystupoval proti hříchu, ale za hříšníky šel na smrt, aby nemuseli na věky zahynout. Šel cestou smrti, abychom my mohli jít cestou věčného života.
Jiří Legierski (SŽ 1985)
