Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. (Zj 3, 17)
Sám Bůh, který je – podle svého jména – Bůh věrný, pravý, důvěryhodný. Tento Bůh oslovuje člověka. A onen člověk, součást Kristovy církve v Laodikeji, nečeká, že k němu bude Bůh mluvit. Nepotřebuje to. Vždyť je naprosto spokojený s tím, co má, čeho dosáhl – a není toho málo. Připadá si dokonalý, zabezpečený, všechno funguje, jak má. Nic dalšího nehledá, netouží nic měnit. Nejsem ten člověk já sám? Nelže mi moje duše sama o sobě? Možná v dobré víře, že sloužím Bohu a Jeho království, hledám vlastně svoje uspokojení. Může se snadno stát a stává se to, že v církvi velmi často hledáme něco jiného, než Ježíše – ještě méně Ježíše ukřižovaného. Toho, který nás zve k následování právě v Jeho kříži. Ježíš nás znovu zahanbuje a přemáhá svojí trpělivou, věrnou láskou: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču: zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zj 3, 2)
Pokud se opravdu chceme setkat se vzkříšeným Kristem, musíme sestoupit do propasti své chudoby a s Ním i zemřít ve své pýše sebeuspokojení. Jinak i přes veškerou vnější okázalost zůstaneme ubozí, bědní, slepí a nazí. „Kdo má uši, slyš…“
Lydie Moravcová (Vikýřovice)
