Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte! (J 5,44)
Pátá kapitola představuje první Janovu zprávu o Ježíšově přímé konfrontaci s jeho nepřáteli. Poté, co zázračně uzdravil ochrnutého u rybníka Bethesda, se ozvali farizeové s kritikou, že pracuje v sobotu a tím porušuje zákon. Ježíš jim odpověděl, že dělá totéž, co jeho Otec, který pracuje neustále. Toto tvrzení farizeje rozčílilo ještě víc, protože se tím postavil na roveň Bohu.
V oddíle, který je základem pro dnešní zamyšlení, Ježíš toto tvrzení obhajuje. Aby splnil požadavky na svědectví dle Mojžíšova zákona, uvádí tři svědky, kteří jeho nárok potvrzují. Prvním je Jan Křtitel, který na něj poukazoval jako na Mesiáše (J 1,29–30). Druhým svědkem jsou jeho skutky – zázraky, které Pán Ježíš konal a které svědčí o tom, že je Synem Božím. A tím třetím je Písmo – právě Starý Zákon, na kterém si farizeové tak zakládají, odsuzuje jejich jednání a podporuje Ježíšovo tvrzení. Ani přes všechny tyto důkazy se však farizeové nenechají přesvědčit a dál zůstávají zatvrzelí.
Všimněme si, že na tomto místě Ježíš nemluví k nevěřícím, ale naopak k těm nejhorlivějším znalcům Starého Zákona. K lidem, kteří jeho čtením a studiem strávili celý život. Mluvil k lidem, kteří sice znali Slovo Boží, ale přesto neznali Boha. Říká jim: „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život.“ (5,39-40) Farizeové byli přesvědčeni, že Božímu Slovu rozumějí, a přitom nerozpoznali jeho skutečné poselství. Jejich sebestředný, do sebe zahleděný postoj jim bránil, aby poznali, kým Ježíš ve skutečnosti je. Proto v něj neuvěřili.
Nepoznáváme se v těchto farizeích i my? Jaký je náš postoj, když studujeme Písmo? Toužíme skutečně hledat pravdu Božího Slova? A vede nás znalost Písma k větší lásce k Bohu i k lidem? Anebo naopak k domýšlivosti a povyšování nad ty, kdo mají jiný pohled než my?
Josef Hrůza ml. (Žatec)
