On je září jeho slávy a otiskem jeho podstaty, všechno nese svým mocným slovem. Když skrze sebe vykonal očištění od našich hříchů, posadil se po pravici Majestátu na výsostech. Stal se tím vznešenější nad anděly, čím význačnější jméno dědičně obdržel. (Žd 1,3-4 ČSP)
Autor listu začíná krásným úvodem o slávě a vznešenosti. Stručně řečeno, Boží Syn převyšuje všechny ostatní, jak proroky, tak anděly. Tuto pravdu podepírá výroky ze Starého Zákona (celkem sedmkrát). Důvod je jasný – píše totiž Židům, kteří popírali Ježíšovo božství a považovali ho za rouhače.
Nejprve se autor odvolává na Boží komunikaci či poselství. Bůh promlouval různými způsoby k lidem, k národu Izrael a posílal proroky se svým poselstvím. Ti však přinášeli jen částečné zjevení, teprve zjevení v Synu je úplné (Ko 1,15-19). On je září nebo odleskem Boží slávy, dokonce jeho otiskem, obrazem, doslova rytinou. On sám má v sobě Boží podstatu. Proto Ježíš řekl: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ (J 14,9)
Ve druhém verši jej přímo označuje jako syna, který je právoplatným dědicem všeho. Ježíš tak není pouhým služebníkem, jako třeba Mojžíš, ale skutečným Synem Božím (Žd 3,5-6). Tímto Synem je od počátku (od věčnosti), ne až od vtělení, od křtu nebo vzkříšení. A tak jen on může být tím pravým Mesiášem, dokonalou obětí za naše hříchy. Apoštol Petr před radou vyznal: „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4,12).
Z toho všeho vyplývá nejdůležitější otázka: Kdo je pro tebe Ježíš? On tě zná a volá tě tvým jménem.
Jiří Marek (Ostrava)
