Ó ať jsou slova úst mých tobě] příjemná, i přemyšlování srdce mého před tebou, Hospodine skálo má, a vykupiteli můj. (Ž 19,15)
Nejen naše láska má být svatá. I naše hovory, řeči, výroky, nechť jsou svaté, tj. oddělené od dvojsmyslnosti, sprosťáctví a předstíranosti. Víme, že místo zvířat, která se kdysi obětovala a musela být dokonalá, bez poskvrny, jak čteme v knize Numery přinášíme dnes Bohu vždy jen oběti svých díků a chval, jakoby ovoce svých rtů, oslavujících Boží jméno (Žd 13,15). Proto naše slova v takovém případě mají být zvlášť význačně posvěcená, přitom však nikdy ne pouze naučená, zvyková, jen přizpůsobená sborovému obyčeji. Má to být skutečně oběť, tj. máme na své díky a chvály skutečně cosi obětovat, a to své srdce, své nejhlubší myšlení, s nímž si máme dát určitou práci, námahu, píli a obětovat na to čas ze svého času. Nemysleme si, že když mluvíme o Božích věcech, když je vychvalujeme, nevycítí bratr, sestra, přítel, známý, známá, že jsme na to, o čem hovoříme, obětovali příliš málo času a myšlení! Je trapné naslouchat někomu v tomto směru neobětavému. Tato Boží směrnice platí nejen pro neděli. Říkat ano, když máme říci ano, a ne, když máme říci ne, to platí pro každý náš den, aby tu nikdy nebylo nic od zlého a aby zásada odpovědnosti za každé slovo nebyla brána na lehkou váhu (Mt 5,37; 12,36). Pamatujme i na Jakubova slova, že člověk je dokonalý jenom tehdy, když i ve svých slovech se dokáže zachovat bez poklesků (Jk 3,2). Vidíme tedy, že máme počítat s duchovně zákonitou souvislostí svých slov s celkovou svatostí.
Josef Hovorka (SŽ 1975)
