Výmluvnosti Hospodinovy jsou výmluvnosti čisté, jako stříbro v hliněné peci přehnané a sedmkrát zprubované. (Ž 12,6)
Z veršů 1-5 dnešního textu jasně slyšíme výkřik duše, kterou zas a zase zraňuje lidská zloba a faleš. Opravdu již nejsou lidé, kteří dovedou s láskou vycházet vstříc svým bližním, lidé, jichž slova lze přijímat s důvěrou, z obavy ze lsti a klamu? Žel, není období v dějinách národů ani v životě jednotlivce, kdy by nepřišlo k slovu nepřátelství a zrada... Známý román „Muž, který chtěl být Bohem“ líčí dva přátele, kteří se měli upřímně rádi, jeden druhého si vysoce vážili a společně chtěli vykonat co nejvíce pro dobro celého lidstva: a přece ve své lidské slabosti zrazovali jeden druhého a způsobovali si navzájem utrpení a příkoří. Jak je to možné? Mohou opravdu okolnosti, ať jsou jakkoli silné, ubít v člověku všecko dobré a přímé a udělat ho nebezpečným i těm, které má rád? A tu ve druhé části našeho žalmu povstává ten, jehož slovo je „čisté jako stříbro“. Povstává, aby pomohl těm, kdo k němu volají. Jeho láska se nemění, na jeho věrnost je možno bezpečně spoléhat. On své sliby plní, jeho slovo zůstává na věky. Proti slovu člověka, vratkého a lstivého, stojí autorita Slova Božího v plné své moci a síle. Které z obou necháme na sebe působit? Kterému otevřeme svůj sluch? Chraňme se vyměnit ryzí kov Božího Slova za bezcennou strusku vrtkavého a neupřímného slova lidského!
Milada Pohlová (SŽ 1968)
