Jistě žeť bych já hledal Boha silného, a jemu bych předložil při svou, kterýž činí věci veliké, nezpytatelné, divné, a jimž počtu není, kterýž dává déšť na zemi, a spouští vody na pole. (Jb 5,8-10)
Bůh má v rukou život i jeho proměny. U něho má kající vždycky dobrou naději. To všechno je svatá pravda. Elifazova řeč končí velikým zaslíbením, blahoslavenstvím člověka, který přijímá kázeň Boží, který dovede i v Božím trestání vidět projev jeho milosrdné péče. Elifaz líčí toto blahoslavenství moudrého jako ochranu proti všem zlým příhodám. Takový člověk je i s přírodou v nerušené harmonii (23). Ba i ten poslední nepřítel člověka, smrt, ztrácí všechen děs: je požehnaným dovršením života, jeho korunou. A přece i v tomto mohutném závěru má Elifazova řeč své nebezpečí. Tam, kde Job zápasí svůj otřesný boj víry, slyší z úst Elifazových: naprav se - a povede se ti opět znamenitě. Velice zbožně to zní. Ale zdali to není samo pokušení satanské? Tak přece tvrdil Satan: Job je zbožný, protože se mu to vyplácí. „Zdaliž se Job darmo bojí Boha? Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se všeho, což má, nebude-li zlořečiti v oči.“ (Jb 1, 9 až 11). Celá zkouška Jobova má ukázat, že tomu tak není, že Job setrvá při Bohu i v soužení. Zbožné úvahy Elifazovy jdou proti tomu, jsou na linii podezření Satanova. Proto jimi Job není potěšen, nýbrž pokoušen, tak jako byl vidinami pozemského blahobytu pokoušen sám Pán Ježíš (Mt 4,3-10). Job v přívalu zkoušek příkladně obstál. Je to člověk, který je věrný bez ohledu na vlastní prospěch. V tom je čest Boží a prohra Satanova.
Rudolf Petr (SŽ 1982)
