Bylo mu dvaatřicet let, když začal kralovat a kraloval v Jeruzalémě osm let. Odešel a nikomu se nezastesklo. Pohřbili ho v Městě Davidově, avšak nikoli v hrobech královských. (2Pa 21,20)
Někteří lidé, když odejdou, nikomu nescházejí, nikomu se nestýská. Někdy je to smutné a nezasloužené, jako když v roce 2015 zemřel v azylovém domě muž a dva týdny trvalo, než to někdo zjistil; novinové titulky psaly „zemřel muž, který nikomu nechyběl“. Neznám jeho příběh, ale znám alespoň trochu příběh judského krále Jórama, o kterém čteme, že odešel a nikomu se nezastesklo.
Jóram byl špatný král, který dělal, co je zlé v Hospodinových očích. No, dělalo to a jistě dělá mnoho lidí. Jenže král, který jde špatnou cestou, svádí na tuto cestu i svůj lid, Boží lid. A to bylo horší, než jeho osobní selhání. Jóram byl pod vlivem své manželky, která ho sváděla ke zlu, a Jóram sváděl ke zlu celý judský lid. Stavěl posvátná návrší a sváděl lid k modloslužbě.
Bylo to tak zlé, že dokonce prorok Elijáš napsal dopis, který králi poslal. Trochu mi to připomíná, jak Johanka z Arku poslala dopis husitům do „kacířských Čech“. Jenže na rozdíl od absurdního dopisu Johanky, ten Elijášův byl prorockým slovem pro krále Jórama. Jasně v něm králi pojmenoval, co bylo špatně, a ohlásil následky, které jeho jednání přinese. A tak se taky stalo.
Jestli snad Jóram doufal, že bude schopný král z hlediska politického a vojenského, tak ani tam se štěstí nedočkal. Jeho vláda byla neúspěšná stejně jako jeho duchovní život. A konec, který na něj Hospodin dopustil, byl horší než úděl, který připravil svým bratrům, když je na počátku své vlády povraždil. Zemřel v bolestech. A nikomu nechyběl.
Žijme své životy tak, abychom obohacovali – především duchovně – naše okolí, naše bližní. Žijme tak, abychom, až jednou odejdeme, našim bližním chyběli, aby se jim zastesklo, protože jsme přinášeli dobro, ne zlo.
Luděk Šíp (Pardubice)
