Píseň k pouti. Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi. Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání. (Ž 121,1–3)
Často se modlím za Boží ochranu pro sebe i své blízké s vědomím, že si sám ochranu zajistit nedokážu. Ať už bych byl sebevíc inteligentní, zkušený, bystrý, prozíravý a opatrný, stejně bych si nedokázal zajistit bezpečí a zdar. A právě zkušenost mě přesvědčila, že svůj život nebudu nikdy mít zcela ve svých rukách. Jako kazatel jsem od roku 1999 služebně najezdil statisíce kilometrů, zažil jsem několik dopravních nehod jako řidič a jednu jako spolujezdec i mnoho situací, kdy jsme vyvázli jenom „o chlup“. Jednou jsem byl účastníkem havárie vlaku, když jsem se tímto dopravním prostředkem vracel ze služební cesty. Musím tedy alespoň v některých ohledech s apoštolem Pavlem vyznat: „Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů …, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách … v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu …“ (2K 11,26–27).
Autor Žalmu 121 vyslovuje palčivou otázku, již si klade člověk, který už nemá řešení své svízelné situace ve svých rukou. Pokud by totiž disponoval možným řešením, jistě by ho uplatnil. Nejprve tedy pozvedá své oči k horám, zda by se odtamtud nenabízela dostupná pomoc. S horskými kopci však souviselo uctívání pohanských božstev nebo svévolné uctívání Hospodina na výšinách, které neprobíhalo striktně podle regulí Mojžíšova zákona. Obojí je špatně. Je velkým pokušením hledat pomoc mimo Hospodina, ať už ve sféře lidské, nebo duchovní (tedy třeba v okultismu nebo ezoterice). Žalmista jasným způsobem vyznává živou osobní víru, která očekává pomoc od Hospodina, jenž je přece Stvořitel a jako takový je nejvyšší autoritou na nebi i na zemi. V tomto smyslu můžeme žít v naprostém bezpečí, neboť náš Pán je mocen nás ochránit a jeho moc není ničím omezená. Máme dobrého Pána. Vždyť Hospodin je láskyplný.
Miroslav Čížek (Olomouc)
