A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.“ (Sk 6, 2-4)
S prvním životem církve přichází i první komplikace. Je těžké si to připustit, protože máme moc idylickou představu o první církvi. Je to však nutné, protože pokud se takto budeme dívat i na církev dnešní, zklamání z toho, že ne vše je správné, a ne vše se daří, nás může odradit od toho, abychom církev vnímali jako Boží nástroj. A to se všemi chybami, které máme. Učedníků začalo přibývat a začínaly první spory. Zdá se některým z helénského prostředí, že ti z židovského prostředí upřednostňují svoje vdovy oproti těm jejím. První spor a netýká se učení, ale materiálního zabezpečení.
Apoštolové by nad tím mohli mávnou rukou, vždy stále žili v období očekávání druhého příchodu Krista, ale moudře usoudili, že i tuto situaci musí řešit. Žádná záležitost, ve které je nespravedlnost nebo nesoulad se nevyřeší sama od sebe tím, že nechá vyhnít, ale tím, že v ní budeme pravdivě a moudře jednat. Je jim však jasné, že nemohou zaměřit svoji činnost na výdej potravy pro potřebné, že jejich úkoly jsou jiné. Jsou povoláni k hlásání Božího slova, ne k obsluhování u stolů. Vyberou proto ty, kteří jsou plni Ducha a moudrosti, a pověří je touto službou.
Někdy nám přijde, že taková podobná služba je až na druhém místě. Že prakticky sloužit v našich společenstvích je něco nepodstatného a nedůležitého, ale i tato služba vyžaduje svoje obdarování, Boží moudrost a veřejnou reputaci těch, kteří v ní stojí. A že je pro ni máme pověřit a oddělit, aby bylo zřejmé a viditelné, kdo v ní stojí. Bylo to důležité pro tyto muže, stejně tak pro ty, kterým se sloužilo. Aby každý vykonával službu, ke které je obdarován, a doplňoval tak ostatní v jejich službě. Modleme se za to, abychom dokázali i my v našich životech rozpoznat, jaká jsou naše obdarování. Často máme tendenci svá obdarování považovat za nedůležitá, naopak toužit po tom, co dal Bůh do života jiným. Boží obdarování však nejsou nějakým kouzlem nebo magickým zážitkem, ale život každého z nás – takový jaký je. Je Božím darem pro společenství církve. A pokud sami nevíme jakým, důvěřujme ostatním v tom, co dobrého v nás vidí.
Pane, prosíme za církev, aby dokázala rozpoznat různost služeb a nesnažili jsme se každý dělat všechno. Ať se vše děje podle tvého řádu, podle vzájemného obdarování. Jen tak dokážeme čelit výzvám, problémům i nedorozuměním, které byly a budou.
A prosíme tak za každého z nás, abychom dokázali rozpoznat svá obdarování a byli připraveni naslouchat těm, kteří nám v tomto hledání mohou pomoci. Častokrát jsme slepí k tomu, co máme a jen toužíme po tom, co nemáme. Ty však máš plnost pro každého z nás a v moci tvého Ducha chceme sloužit podle tvé vůle.
AMEN
Jan Jackanič (tajemník Výkonného výboru BJB)
