Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem, než na čas žít příjemně v hříchu; a Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta, neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě. (Žd 11,25–26)
Mojžíš měl před sebou zvláštní volbu: adoptovala ho dcera egyptského faraona, a proto mohl mít mimořádné postavení i bohatství. Věděl však, že je synem hebrejských rodičů. Hebrejci byli v té době egyptskými otroky a Mojžíše zajímalo, jak se mají. Šel se tedy mezi ně podívat. Jeden Egypťan právě ubíjel Hebrejce, Mojžíš se ho zastal a útočníka zabil. Musel pak uprchnout do midjánské země, kde se setkal s Hospodinem.
Bůh Mojžíše poslal zpět, aby zotročený Boží lid z Egypta vyvedl. Nejdříve se vymlouval, ale nakonec věrně splnil své poslání. Pán Bůh se skrze něj oslavil. Mezi Bohem a Mojžíšem byl důvěrný vztah. Čteme, že „Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem.“ (Ex 33,11a) Navzdory tomu musel nejednou procházet těžkými a nebezpečnými situacemi nejen v Egyptě, ale i cestou do zaslíbené země. Stálo mu to za to? A nejen jemu, ale také mnoha dalším Božím služebníkům?
Víra v živého Boha, důvěrný vztah se Spasitelem Ježíšem Kristem a vedení Duchem svatým nepřináší automaticky krásný a pohodlný život. Ani to nemusí být vždy velké a slavné činy víry, podobné těm, které jsou vyjmenovány jako příklady této kapitole dopisu Židům. Přelomovým veršem je verš 35. V něm a dalších je uvedeno, jakými zkouškami a utrpením museli mnozí projít. Nejeden musel pro svou víru položit život a mnozí jsou pronásledováni i vražděni pro svou víru i v dnešní době. Pamatují, že smrtí vše nekončí, a že je pro ně připraven nový, nebeský domov, kde již nebude smrt, pláč ani utrpení.
Stojí to za to věrně následovat Ježíše Krista, i když je leckdy lákavé vyhnout se něčemu těžkému. Nezapomeňme, že spasen bude ten, kdo zůstane věrný Kristu až do konce.
Dobroslav Stehlík (Vikýřovice)
