Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký, oděl ses velebnou důstojností. Halíš se světlem jak pláštěm, rozpínáš nebesa jako stanovou plachtu. (Ž 104, 1-2)
Celý tento žalm je mohutnou oslavou Boží velikosti, moci a slávy. Začíná chválou a skloněním před nádherou stvoření. Veškerá příroda, všechny její mocné síly, proti kterým člověk stojí bezmocný, jsou Bohu podřízeny a slouží jako pouhé kulisy pro zvýraznění jeho slávy. Nebesa, vody, vichry, plameny, dokonce i nepřátelské moře, které je sídlem nebezpečí a temných sil – to všechno je Hospodinu na povel.
Země žije a funguje díky Božímu dobrodiní – rostliny, zvířata i lidé. On má na péči všechny, nejsou mu lhostejné ani stromy, ani zvířata, dokonce ani plankton v oceánech. Dnes ještě více než starověký člověk můžeme obdivovat důmyslnost a sofistikovanost Božího stvoření, ať už v nanosvětě desítek prapodivných částic nebo při pohledu do neskutečných dálav kosmu, kam nahlédneme pomocí stále výkonnějších teleskopů.
Žalmista nemůže jinak, než začínat i končit tuto píseň chválou a díkůvzdáním. Moderní bezbožný člověk ve své pýše nechce uznávat Stvořitele a vymýšlí obskurní teorie o milionech a miliardách roků, kdy údajně vesmír a Země vznikly „samy od sebe“. Slepě přehlíží fakt, že neexistuje sebemenší důkaz tzv. evoluční teorie. Složitost už třeba jenom oka mouchy není vědecky možné vysvětlit „postupným sebezdokonalováním“, ale zřetelně ukazuje inteligentní plán.
Mnohému nerozumíme, mnohé nedokážeme vysvětlit ani pochopit, ale můžeme se sklonit v obdivu a úctě vůči Stvořiteli. Pojďme se i my dnes přidat ke chvále, kterou mu vzdává veškeré živé i neživé stvoření. „Veleb Hospodina, má duše!“
Jaroslav Pleva (Litoměřice)
