Cti otce svého i matku svou je přece jediné přikázání, které má zaslíbení. (Ef 6,2; ČEP)
Od roku 1907 má Svátek matek trvale místo v historii některých národů. Tento den má probíhat ve znamení vděčnosti za obětavou a nesobeckou lásku matek.
Úctu k rodičům dal Hospodin zakotvit pro všechny časy v pátém přikázání Desatera. K tomuto přikázání se váže zaslíbení dlouhověkosti a šťastného života. Je určeno nejen dětem, ale i mládeži a dospělým. Původní hebrejský význam tohoto slova znamená „brát druhého vážně, nepodceňovat jej lehkomyslně.“
Dnes jsme svědky toho, že děti nejednou své rodiče považují za nepružné, zastaralé v názorech, neužitečné svými zkušenostmi. Zapomínají na to, že Pán Bůh to zařídil tak, aby stará i mladá generace si byly vzájemnou pomocí a společně sloužily Bohu. Úcta k rodičům předpokládá také péči o ně. Odpírat péči starým rodičům znamená vědomě se postavit proti Boží vůli. Avšak tam, kde děti ctí své rodiče, a tak respektují Boží přikázání, mohou počítat s naplněním slibu, který se váže k pátému přikázání. Jejich život bude provázen Božím požehnáním, projevujícím se nejen v kvantitě, ale i kvalitě života.
George Washington, jeden z amerických prezidentů, měl ve svém mládí touhu být námořníkem. Už měl zavazadlo na lodi, když se přišel ještě rozloučit se svou matkou. V jejích očích však zahlédl při loučení skrytý žal. Dobře věděl, co to znamená. Dal si své zavazadlo z lodi vyložit a svým přátelům na vysvětlenou řekl: „Nemohl jsem zarmoutit svou matku.“ „Můj Georgi,“ řekla matka, „Bůh slíbil žehnat dětem, které ctí rodiče, a proto i tobě požehná.“ Matčina předpověď se splnila. Bůh věrně plní své sliby.
Eva Titěrová (SŽ 2000)
