Štěpán byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení. (Sk 6,8; ČEP)
Konat diakonii či být diákonem, značí v Novém zákoně sloužit a nikoliv panovat. Znamená to mít Pána, s nimž jsem v úzkém bytostném vztahu a od něhož mám pověření. To je právě případ diákona Štěpána, o němž Skutky obšírně informují. Podle evangelia Lukášova jde v souvislosti s diákony o službu podřízenou, neboť v jeho pojetí je položen silný důraz na význam Dvanácti. Ve zprávě bychom čekali, že bude řeč o jeho diakonii u stolů, pro kterou byl přece vybrán a určen, ale on je nám v následujících verších představen jako Duchem zmocněný misionář, diskutér a kazatel. Uměl přijmout službu neokázalou a byl prověřen a poctěn mučednickou korunou slávy. Ne bezdůvodně zařadila kdysi církev jeho památku na druhý den vánočních svátků radostné pohody. Když se dozvídáme o jeho mocných skutcích, o síle jeho víry, o pevnosti ve svědectví slovem i životem, pak už je nám jasnější spojitost mezi vánoční radostí z nevýslovného Božího daru v narozeném Spasiteli a osudy jeho velikého svědka, který právě z darů milosti Páně a z Ducha čerpal. Pronásledování církve nemusí církev ohrozit v její podstatě, protože skutečné nebezpečí nepřichází zvnějšku, ale zevnitř. Všechno církev přežije, bude-li v nás hořet plamen lásky k našemu milovanému Spasiteli. Zůstává však pořadí, které stanovil ve 12. století Bernard z Clairvaux: „Nejdříve hořet – a potom svítit!“
Karel Ira (SŽ 1985)
