Někteří z farizeů říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní naopak říkali: „Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení?“ A došlo mezi nimi k roztržce. (J 9,16)
Jsme už z Písma zvyklí, že farizeové byli ve sporu s Ježíšem. Na sklonku jeho veřejného působení k podobným vyhroceným situacím docházelo každou chvíli. Tentokrát však jde o něco jiného – farizeové se dohadují mezi sebou. Vezmeme-li v úvahu, že svěcení soboty bylo kodifikováno Desaterem, jsou jejich dohady poněkud překvapivé. O něčem takovém se přece nediskutuje.
Jenomže při bližším pohledu na slova, která nám evangelista Jan zaznamenal, je nám hned jasné, že o sobotní den tu vůbec nejde. Ve skutečnosti je na pořadu znovu se opakující otázka Ježíšovy autority a pravomoci. Otázka, se kterou za ním kdysi v noci přišel Nikodém, otázka, která později potrápí i římského prokurátora Piláta…
Ježíšovo uzdravení nevidomého člověka v oddělený den je názornou aplikací jeho výroku, že „sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu“. A je zároveň nastavením zrcadla všem, kteří pod záminkou zachování ryzosti učení a se záminkou bazírování na liteře zákona budou bez mrknutí oka ignorovat i potřeby těžce zkoušeného člověka.
Pán Ježíš odmítá takové jednání. Je „Pánem i nad sobotou“ a proto v ten den klidně odpouští hříchy, uzdravuje nemoci, radostně hoduje s těmi, kteří si to podle lidských měřítek vůbec nezaslouží, a pozvedá k víře a naději. Znovu a znovu se kvůli tomu dostává do konfliktu se strážci Zákona a pravé víry. Nedělá to však proto, aby přinesl revoluci a zbořil staré zavedené pořádky, ale aby nám dal příklad lásky, která je hodna následování.
Jaromír Kašpar (Pustá Rybná)
