Ten, kdo jí všechno, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť neodsuzuje toho, kdo jí; vždyť Bůh jej přijal za svého. (Ř 14,3; ČEP)
Toto prohlášení je právem odvozeno přímo z učení Pána Ježíše (Mt 23,11; Mk 10,44). V tomto oddíle však Pavlovi více záleží na vzájemném vztahu spoluslužebníků. Všichni jste služebníci Kristovi a v tom základním jste si před ním rovni — zhřešili jste, nemáte slávy Boží a ospravedlnění je vám dáno jako dar Boží milosti v Pánu Ježíši Kristu. Tento dar jste přijali vírou, jste učiněni jeho služebníky, následujete jej životem služby lásky, oběti. Jako služebníci Kristovi sloužíte bližním. Už v prvních sborech můžeme vidět určitý rozdíl mezi sobě rovnými — Pavel mluví o silných a slabších ve víře. Během doby se vžila představa, že silnější jsou ti, kdo si dokáží uložit určitá omezení v životě, která se týkají jídla, pití, svátků apod. a jsou schopni tímto odříkavým způsobem zachovávat určitá pravidla. Tím ovšem vytvářejí i určitý životní styl, který se pak předkládá jako „křesťanský“, je viditelně odlišný od životního stylu „tohoto světa“ a stává se měřítkem pro ostatní křesťany. Ti, kdo se tím neřídí, jsou považováni za slabší ve víře. Apoštol, vedený Duchem, uvažuje obráceně. Slabší je ten, komu víra nestačí, kdo si ukládá všelijaká omezení, aby měl po ruce viditelný důkaz své „jinakosti“, kdo nejí, maso apod., nedokáže spolehnout na Boží milost pouhou vírou. Slabý není svoboden od Zákona a tak místo, aby byl služebníkem svého bližního, je jeho hlídačem a kritikem.
Bohuslav Procházka (SŽ 1985)
