Syn zajisté člověkanepřišel zatracovati duší lidských, ale aby spasil. (L 9,56)
Obyvatelstvo Samarie (Samaří) bylo zvláštní smíšeninou Izraelců a pohanů. Avšak v době Ježíšově Samaritáni nelišili se podstatně od farizeů, zvláště ne od saduceů, očekávali Mesiáše (J 4,25), ale odmítali vše, co vedlo k oslavě Jeruzaléma a Davidova domu. V době poutí na slavnosti do Jeruzaléma se dali židé snadno vydráždit ve svém náboženském cítění a Samaritáni viděli urážku v tom, že Židé uznávali jen chrám jeruzalémský za místo kultu, kdežto Samaritáni se drželi své hory Garizim. Tu odmítali Židům i pohostinství. Rušení této svaté povinnosti zdálo se učedníkům nesnesitelné. Ale splácet zlé zlým, to není z Ducha Kristova. V poměru k Samaritánům se Ježíš velmi lišil od svých současníků. U Matouše (10,5) sice zapovídá prvním misionářům chodit na cestu pohanů a vcházet do města Samaritánů, avšak to mělo být patrně omezeno na dobu Ježíšova pozemského působení, kdy mělo být všechno úsilí vynaloženo na získání Izraele, aby se jeho pokáním přiblížila doba spásy (viz Sk 3,19). Tentýž evangelista zaznamenává rozkaz zmrtvýchvstalého Krista k misii mezi všemi národy. Ježíš nepřijímal rasové a náboženské rozlišování, které platilo mezi jeho současníky, přestože Samaritáni sami Ježíše odmítli, když chtěl u nich přenocovat. Také zde je Pán pro nás učitelem všelidského bratrství a pokojného soužití i snášenlivosti.
Artur Jersák (SŽ 1966)
