Lepší jest domlouvání zjevné, než milování tajné. (Př 27,5)
Tato věta připomíná hned tři základní věci: potrestání, jeho způsob a přístup k němu. Trestu by ovšem mělo předcházet provinění. Někdy se však setkáváme i mezi věřícími s názorem, že každá nemoc a nesnáz je Božím trestem za hřích. Když se Pán Ježíš sešel s mužem, který byl slepý od narození, ptají se apoštolé, kdo na jeho slepotě nese vinu. Dostali jasnou odpověď od Pána: ani on, ani jeho rodiče. Boží slavné, mocné skutky se při něm mají naplnit. A to se brzy stalo - byl mu vrácen zrak (J 9,1-3). V trestním zákoníku se uvádí, že uložený trest má působit především výchovně. Podívejme se nyní na rodinu, rodiče, děti. Je vůbec možné, aby se zdárný růst a vývin dětí obešel bez trestání? Možné je to jistě tam, kde jsou ideální rodiče i děti. Jsou takové rodiny? Skutečnost bývá zpravidla jiná. Neposlušnost, vzpoura a nekázeň se běžně projevují v životě dítěte. Tam, kde je volná výchova v tom smyslu, že děti mohou všechno, nakonec nezmohou nic rodiče. Právě na příkladu rodičů, otce i matky, má dítě pochopit, co je dobré a co zlé! A když udělá i přes výstrahu to zlé, následuje trest. Avšak nikdy jako okamžitá reakce hněvu, to by bylo špatné. Je nesmírně důležité vysvětlit, proč přijde trest. Rozumní rodiče trestají s bolestí a dobře vědí, že nejlepší je, když si dítě
vinu uvědomí a samo o trest požádá.
Jiří Šperl (SŽ 1986)
