Neboť neopustí Hospodin lidu svého, a dědictví svého nezanechá. (Ž 94,14)
Vykročili jsme do nového roku s touhou na každý den dobrořečiti Pánu Bohu, s nutností volby a nerozdělené služby Pánu Bohu. Ale i když se naplní všechny tyto tužby, nezbude místo pro pocit zásluh. Vždy musíme zůstat v pozici onoho služebníka, který když vykoná vše, co po něm Pán Bůh chtěl, je povinen říci: „služebník neužitečný jsem, což jsem byl povinen učiniti, to jsem učinil.“ Ten, kdo vykročil za Ježíšem, ví až příliš dobře to, co vyjadřuje 17. verš čteného žalmu: „Kdyby mi Hospodin nebyl ku pomoci, tudíž by se octla duše má v mlčení.“ On tedy stojí na počátku i na konci našeho duchovního života. Je moudrým a pečlivým Otcem. Dovede své děti zasáhnout svým slovem tehdy, když jejich nadšení a radost přerůstá v pocit vlastních zásluh. Je to patrné ze slov Pána Ježíše, který říká učedlníkům, aby se neradovali, že se jim ďáblové poddávají, ale z toho, že jejich jména jsou zapsána v nebesích. Na druhé straně však, když se Boží dítě dostane na dno svých možností, dovede nebeský Otec svým slovem povzbudit tak, že se to může jevit jako změkčení Božích požadavků.
Jsme v dokonalé péči našeho Pána. Smíme se opřít o Boží Slovo. Boží milosrdenství není závislé na našem krásně prožitém dnu ani na špatně prožitém dnu. To je to, co nás potěšuje podobně jako žalmistu, říkajícího: „Klesla noha má, ale milosrdenství tvé, ó Hospodine, zdrželo mne.“
Kristoslav Smilek (SŽ 1978)
