Promluvil k nim podle rady mladíků: „Obtížím vás jhem a ještě k němu přidám. Můj otec vás trestal biči, já však vás budu trestat důtkami!“ Když celý Izrael uviděl, že je král nevyslyšel, dal lid králi tuto odpověď: „Jaký podíl máme v Davidovi? Nemáme dědictví v synu Jišajovu. Každý ke svým stanům, Izraeli! Nyní pohleď na svůj dům, Davide!“ A celý Izrael se rozešel ke svým stanům. (2Pa 10,14.16)
Včerejší úvahou jsme byli povzbuzeni k pokoře přiznat si, že někdy prostě nevíme a potřebujeme se poradit s druhými. Chceme se učit slyšet Boží hlas i skrze bratra nebo sestru. Co když se ale při množství rádců projeví také mnoho rad, které jdou proti sobě? Je opravdu každá rada Božím vzkazem do našich rozhodování?
Před stejným rozhodováním stál král Rechabeám. Vyslechl si rady dvou skupin rádců a musel zvolit jednu z nich. Rechabeám se přiklonil k radě svých vrstevníků. Možná to bylo ze strachu o svou vládu, možná se jen chtěl zavděčit svým přátelům a možná byla tvrdost srdcí mladých rádců natolik invazivní, že jej úplně strhla k nenávisti. A tak místo sjednocení a sblížení způsobil mezi bratrskými národy ještě větší napětí a místo posílení své moci naopak čelil vzpouře Izraelců.
I kolem nás je množství rádců – přátelé, média, Bible, literatura, věda atd. Jsme jednak pod vlivem Božího slova, a také se nám také podbízí různé články na internetu nebo v novinách. Naše myšlenky, názory a rozhodování jsou formovány nejrůznějšími „rádci“. Jak se v tom všem vyznat a čím se nechat vést?
Potřebujeme velkou dávku Boží moudrosti, ale pár věcí je jasných hned, bez ohledu na situaci. Bůh nás nikdy nepovede k tomu, abychom jednali na základě strachu. Bůh nás nikdy nepovede k nenávisti vůči lidem a nikdy nás nebude strhávat k davovému šílenství šířícímu nepokoj. Bůh nás vždycky povede k vnitřnímu pokoji a k lásce vůči lidem. Proto „usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu.“ (Ř 14,19)
Láďa Alexandruk (Suchdol nad Odrou)
