Starý muž mu pravil: „Pokoj tobě! Klidně mi přenech starost o všechno, co potřebuješ.“ (Sd 19, 20a; ČEP)
Tvrdost lidského srdce je strašná. Uzavře se Bohu i lidem a sleduje své sobecké cíle za každou cenu. I za tu cenu, že ztratí poslední cit porozumění a přátelství. Co mu pak zůstane? Co zůstane člověku, který vlastně místo citlivého a vnímavého srdce nosí v těle kámen? Zůstane mu nesmírně těžké břemeno viny přivolávající Boží soudy. Ne, Pán Bůh přece lásku přikázal. K Bohu i bližnímu. Jde lásku přikázat? Ano, jde. Protože Ten, který přikázal, také je schopen lásku do srdce dát. Nebo pověděno slovy Písma: Náš Bůh vyjme srdce kamenné a dá srdce masité - citlivé a vnímavé. Plné lásky a ochoty ke službě bližnímu.
Tuhle ochotu ke službě Gabaa Benjaminova neměla pro pocestné, o kterých hovoří dnešní biblický příběh. Oni přece šli ke svým v očekávání, že budou přijati pod jejich střechu. Nechali je však na ulici. Nepřipomíná vám to životní příběh našeho Spasitele? Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho ho nepřijali. Vyhnali ho ven za město a tam ho ukřižovali! Kdo Pána Ježíše nepřijímá do svého srdce, nepřijme ho ani pod svou střechu a nic mu ze svého nedá. To platí dodnes mezi námi. A Pán Ježíš říká: „Kdo vás přijímá, mne přijímá a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mne poslal.“ (Mt 10,40)
Našel se stařec, který poutníky vzal do svého domu a opatřil vším pohodlím. Blahoslavený muž! Jsme mu podobni?
Pavel Titěra (SŽ 1984)
