Blahoslavený člověk, jemuž nepočítá Hospodin nepravosti, a v jehož duchu lsti není. (Ž 32,2)
Týden jsme začínali žalmem chvály, vítězným žalmem chval bychom jej také měli ukončit. Přiznejme však svou zkušenost, že ne vždy dosahujeme vítězství, že největší překážkou našich radostných chval bývá náš hřích. Každý z nás známe ten svůj hřích, svoji vlastní slabost v pokušení i svůj vlastní strach z jeho odkrytí. Dusí nás rozdíl mezi tím, co jsme a čím se děláme a čím se zdáme být. To vše působí na naše těla i duše jako nemoc. „Prahnou kosti mé v úpění mém každého dne.“ A přece to není stav bez Pána Boha. Žalmista později vyznal, že to bylo částí ozdravujícího procesu. Pro tu bolest učinil to jediné, co učinit mohl: vyznal svůj hřích, nezakryl jej, nezatajil. Totéž radí Písmo všem nám, a to ještě se zaslíbením: „Jestliže pak vyznávati budeme hříchy své, věrný je Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od všeliké nepravosti ...“ (1J 1,9) Vyznání ovšem znamená, že si svůj hřích přiznáme, že jej nazveme pravým jménem a že jej tím pravdivým jménem „oznámíme“ Hospodinu. Že nebudeme nic skrývat, zatajovat, okrašlovat, omlouvat. Tak začíná cesta k svobodě, pokoji a radosti, tam začínají chvály. A o to vpravdě jde: aby, ne jen konec tohoto týdne, ale celý náš život byl naplněn chvalami, vycházejícími z osvobozeného, očistěného srdce.
Stanislav Švec (SŽ 1984)
