Lid se radoval z toho, co bylo dobrovolně darováno, že z celého srdce se odevzdávaly dobrovolné dary Hospodinu. Také král David se převelice radoval. (1Pa 29,9)
Péťa s tatínkem přicházejí k cirkusu. Péťa se tak těšil, že už několik dní nemluvil o ničem jiném. „Tý jo, to je fronta,“ vzdychne Péťa. Před nimi stáli nějací rodiče a drželi se za ruce. Měli osm dětí, všechny asi ve věku do dvanácti let. „Tati, podívej, jak se ty děti těší. Řekl bych, že ještě víc než já. A prej viděli, že tam mají i slona. Já jsem ještě živého slona neviděl. To bude něco!“ Naše početná rodinka se dostala na řadu: „Tak kolik si přejete lístečků, pane. Vidím, že máte dětí jako smetí.“ „Osm dětských a dva dospělé.“ Když pokladní řekla cenu, žena svěsila hlavu. Ten muž zjevně neměl tolik peněz. Vypadal velmi nešťastně. Děti ztichly.
Tatínek mrkl na Péťu. Ten jenom kývl. Bylo mu jasné, na co se ho tatínek očima ptá. Opatrně vytáhl bankovku, kterou měl nachystanou na zaplacení, pustil ji na zem, pak se sklonil, zvedl ji a řekl: „Pane, něco vám vypadlo,“ a podával ji nešťastnému tatínkovi. „Ale já…,“ zakoktal muž a najednou mu bylo jasné, oč jde. „Moc děkuju!“ tiše zašeptal a podal peníze paní v pokladně.
Domů šli mlčky. Po chvíli Péťa poskočil a řekl: „Nic si z toho nedělej, tati. To, cos udělal, bylo lepší než cirkus.“ „Ty můj mudrlante!“ usmál se tatínek a pohladil Péťu po vlasech.
Stejně jako král David šel svému lidu příkladem v dávání, tak šel tatínek příkladem svému synkovi. Myslím, že ten radostný pocit, který Péťa zažil při obdarování chudé rodiny, si bude pamatovat celý život. Mnohokrát jsem to zažil. Ať už to bylo při ničivém tornádu na jižní Moravě nebo při obyčejných situacích, jaké zažil Péťa. Výsledek byl vždy stejný. Upřímná štědrost přinesla radost nejen obdarovanému, ale i dárci a vytvořila zvláštní pocit sounáležitosti, který mnohdy přerostl v hluboké přátelství. Možná to je důvod, proč radostného dárce miluje i Bůh.
Zdeněk Fikejs (Vysoké Mýto)
