Kdo je Bůh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevěrnost pozůstatku svého dědictví! Nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství. Opět se nad námi slituje, rozšlape naše nepravosti. Do mořských hlubin hodíš všechny jejich hříchy. (Mi 7,18-19)
Když končí noc, temná obloha na východě se nad obzorem rozjasní a zabarví červánky. Světla přibývá, pak vykoukne kousek po kousku sluneční kotouč a ozáří krajinu, kopce, louky i lesy. Že po noci přišel zase nový den, to bereme většinou jako naprostou samozřejmost. Ale pokud prožijeme dlouhou a temnou noc, potom nás první sluneční paprsky přímo pohladí a upokojí náš neklid: svět je v pořádku, naděje na nový začátek byla naplněna!
Napadlo vás někdy, že každé zrození nového dne je důkaz o velké Boží věrnosti? Každý úder našeho srdce, nové nadechnutí, jarní návrat tažných ptáků, rozkvetlý květ růže, zrození nového života?
Prorok Micheáš žije v temné době. Všude kolem něj bují lež a korupce, právo je pokřiveno, Boží zákon pošlapán. Lidská srdce jsou ztvrdlá, oči slepé, uši hluché. Hospodin byl věrný v minulosti a podle svého slibu přivedl Izrael do zaslíbené země. Jenže nyní bude naplněna i jeho spravedlnost a pozůstatek Izraele padne pro své hříchy do babylonského zajetí.
Micheáš však v této temnotě zahlédl úsvit, paprsek světla, který v budoucnu porazí veškerou temnotu. Hospodin svůj lid neopouští ani v nejtemnějších okamžicích. Oblíbil si totiž milosrdenství, jeho láska přikrývá všechna přestoupení, naše hříchy jsou rozdrceny na prach a hozeny do mořských hlubin. Ve své věrnosti „nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů.“ (Ko 1,13-14)
V každém okamžiku svého života se radujme z Božího Syna a jeho výkupné oběti za naše hříchy. V něm přišlo do našich životů Světlo!
Lucie Dümlerová (Zlín)
